S příslovím focení příliš společného nemělo, alespoň ne v mravoučném smyslu. Zkrátka jsme (spíš jsem) chtěly (spíš -a) vyfotit člověka pod rozsvícenou lampou. To, že mezi lampami je světleji než pod zdrojem světla, jsme ale zjistit mohly. 😀
Požádala jsem svoji ségru, ráda se fotí (spíš vůbec). Vyšly jsme jen před barák na ulici a zkusily něco zajímavého vyfotit. Silniční provoz se moc nekonal, proto jsem ji poprosila stoupnout si na středovou čáru. Zdálo se mi to skoro hezky symetrické, ovšem v tu chvíli, kdy jste podvědomě čekali hluk motoru, se začal nést hluk mluvícího davu. Ségry výraz se postupně měnil ve vyděšený, jelikož ona focení vskutku moc nemusí, jak jsem nastínila v závorce výše :D. Ti lidé byli na míle daleko, ale čekat, než přejdou, nemělo smysl, protože jsme to focení vymyslely tak vykutáleně, že bylo po 22. hodině a maloměsto se změnilo ve Václavák (s výjimkou afrických naháněčů). Focení se nám touto neblahou skutečností poněkud protáhlo; ale protože jsme přešly jinam, i když na méně lukrativní lokaci, podařilo se nám vyfotit dostatečnou hromadu záběrů do fáze, kdy Deniska začala vykazovat známky nervózní novopečené matky v tu chvíli zajisté nadmíru spolehlivě hlídané dcerky 😀 🙂 .
Něco nás ale tohle focení přecejen naučilo – zkusit se zamyslet nad příčinou a následkem předtím, než konáte. 😀
