Diana Dufková foto

Filosofie

Každý jsme nějaký. Každý máme nějakou historii, zkušenosti, povahu, cíle, rodinu a přátele. Každý máme nějakou svoji podstatu, která tohle všechno předurčuje. Každý máme svoje Já. A právě tahle osobnost z každého člověka zformuje jedinečnou osobu. 
Buďme takoví, jací opravdu jsme. Žijme to, co nám dělá radost. Co s námi přirozeně plyne. A ty méně dobré vlastnosti transformujme v lepší. 
Buďme opravdoví.

Tak vnímám fotku. 
Fotka obsahově zachycuje opravdovost, autenticitu, realitu bez příkras. Zrcadlí svět takový, jaký je.
Ať už ten svět vnější, nebo ten v nás, ten subjektivní.

K focení vás přistupuji s citem, pozoruji váš projev, vaše povahové rysy a ráda si poslechnu vaše příběhy.
Rodinné focení vnímám jako skvělou příležitost k tomu, že si užijete přítomně svoje společné chvíle. Věnujete se jen sobě. Vaše pozornost jde pouze k vám. Fotky často odhalí, jací jste. Proto se možná někteří cítí před objektivem nesví. Možná bude odhaleno, co skrýváte. Ale dřív nebo později stejně každý dojde k tomu, že přijetí je cesta, která nám dá svobodu. Ať už přijmeme to, jak vypadáme, nebo mám na mysli i cokoliv jiného, co nemůžeme změnit a co nám doteď bránilo být autentičtí, projevit se ve své síle a být zkrátka nejlepší verzí sebe sama.
Mít zachycené společné zážitky, radost, dětský pláč nebo zvídavý pohled a prožít si to všechno při pohledu na fotky znova a z nadhledu je takový malý rodinný poklad. Jako vzpomínku to za čas určitě oceníte. A čím víc za čas, tím hodnota fotek bude vyšší. Navíc je celý ten proces od domluvy focení, přes samotné fotosetkání po zmíněné prohlížení taková rodinná terapie, takové nahlédnutí do vašeho nitra, je to taková vaše sebereflexe. 

Ale je potřeba, abyste byli takové sebereflexi otevření. Abyste fotky neměli jen na sociální sítě, protože chcete další sledující. Potom by totiž ani ty fotky neodráželi vás, ale pouze stylizaci. Něco, do čeho se vpasujete, aby dílo bylo co nejvíc estetické. To ale pak není příliš opravdové. A o opravdovost tady jde. 🙂 

Svatební focení je vůbec v dnešním světě kapitola sama o sobě. 
Ano, samozřejmě rozumím, že některé nevěsty sní o konkrétní podobě svatby. Někdy už od dětství, kdy svět byl ještě reálným světem a ne insta světem. 
Prosím ale, držme se stále toho, co opravdu chceme bez ohledu na pomyslnou slávu nebo obdivovatele ze sociálních sítí.
Zmiňuji ty sítě nějak hodně, ale v současnosti jaksi ovlivňují v důsledku realitu víc, než si často uvědomujeme. 
Svatební den je speciální den, kde se odehrají niterné, hluboké okamžiky, přerody a transformace, nebo je někdo takový pohodář, že je to pro něj “pouze” velká zábava. Někdo je takový introvert, že je pro něho jít uličkou k oltáři trochu utrpením. Někdo je labužník, že se nejvíc těší na raut. Někdo je samotář a chce svatbu tajnou. Někdo je dobrodruh a přeje si svatbu v balónu nad úpatím hor při východu Slunce. Někdo je sluníčkář a chce svatbu za západu Slunce. 

Všechny podoby svateb v každém případě vychází z toho, co se děje v nás, jací jsme my a jak k věcem přistupujeme. 
A to na fotkách ze svatby musí být znát. Ta opravdová realita. 
Pokud prší a nevěsty šaty jsou hnědé, zachyťme to. 
Pokud máte rýži po cestě špalírem až v kalhotách, zachyťme to. 
Pokud se stane trapas, zachyťme to.

Samozřejmě třeba detaily prstenů nebo pověšené svatební šaty fotím, ale to gró by vždycky měly být emoce, příběh, akce.
Protože to je to, co nás po čase baví si prohlížet. 

Fotka podle mě zkrátka nezachycuje trendy, ale to, jací doopravdy jsme a pak nám to drze připomíná.
A nebojme se toho. Je to skvělá příležitost k tomu být lepší.