V únoru jsem vyrazila do Valteřic za moc fajn rodinkou, kterou mám čest pozorovat od jejich svatebního dne přes těhotenství, focení s autama až po klasická příjemná rodinná setkání. Mimochodem jsem pokaždé moc ráda, když se rozhodnete přijít na focení a ještě víc mě těší, když se rozhodnete přijít na focení znovu a několikrát; a já mám možnost pozorovat mechanismy skvělých rodin v průběhu času. Pro sebe pak pro focení oceňuji, že vás čím dál lépe znám a mám povědomí o tom, jak co chcete fotit.
Abych se vrátila k valteřickému příběhu, přiblížím stručně tu oblast. V zimě je tam zima a hodně sněhu. Jsem z Podkrkonoší na takové počasí a podmínky zvyklá, ale Valteřice jsou Valteřice. 😀 Rodinka si vybrala místo na kopci, bylo vskutku hezké. Zasněžené pláně a lesy, paráda. S vypětím automobilových sil jsme vyjeli ten krpál a při pokusu o zaparkování jsme přejeli běžeckou trať. To se propadnete tak 5 metrů hluboko. Pocitově. Ve skutečnosti asi ještě víc. Úplně ve skutečnosti trochu, ale nevyjedete. Možná to znáte. No zkrátka jsme tam poté dychtivě běžkovali asi hodinu. Někdo vyhazoval, někdo tlačil (auto), někdo pokládal hadry na zem, někdo si lehal a zkoumal. Někdo se zatím chtěl jít fotit a někdo (chudinky děti) horlivě brečel. Před stmíváním přijela ochotná posila a část osazenstva byla odvezena do valteřické civilizace. Následně po chvíli dorazil zbytek a světe div se, všechno dobře dopadlo. To znamená, že všichni se v pořádku dostali domů a všechna auta také. A focení proběhlo na zahradě. Sice už za šera, ale v domácím prostředí pod prádelníma šňůrama a děti hned mohly do tepla. Krásná práce!
Přestože se někdy nějaká situace jeví jako dost prekérní, třeba mnohem více než to, že zapadnete do sněhu; a už myslíte, že to možná nevyjde, vězte, že vyjde. Jen možná jinak. V jiné variantě, jindy, jinde, ale správně.
