Sněženky a machři v reálu

V únoru jsem vyrazila do Valteřic za moc fajn rodinkou, kterou mám čest pozorovat od jejich svatebního dne přes těhotenství, focení s autama až po klasická příjemná rodinná setkání. Mimochodem jsem pokaždé moc ráda, když se rozhodnete přijít na focení a ještě víc mě těší, když se rozhodnete přijít na focení znovu a několikrát; a já mám možnost pozorovat mechanismy skvělých rodin v průběhu času. Pro sebe pak pro focení oceňuji, že vás čím dál lépe znám a mám povědomí o tom, jak co chcete fotit.

Abych se vrátila k valteřickému příběhu, přiblížím stručně tu oblast. V zimě je tam zima a hodně sněhu. Jsem z Podkrkonoší na takové počasí a podmínky zvyklá, ale Valteřice jsou Valteřice. 😀 Rodinka si vybrala místo na kopci, bylo vskutku hezké. Zasněžené pláně a lesy, paráda. S vypětím automobilových sil jsme vyjeli ten krpál a při pokusu o zaparkování jsme přejeli běžeckou trať. To se propadnete tak 5 metrů hluboko. Pocitově. Ve skutečnosti asi ještě víc. Úplně ve skutečnosti trochu, ale nevyjedete. Možná to znáte. No zkrátka jsme tam poté dychtivě běžkovali asi hodinu. Někdo vyhazoval, někdo tlačil (auto), někdo pokládal hadry na zem, někdo si lehal a zkoumal. Někdo se zatím chtěl jít fotit a někdo (chudinky děti) horlivě brečel. Před stmíváním přijela ochotná posila a část osazenstva byla odvezena do valteřické civilizace. Následně po chvíli dorazil zbytek a světe div se, všechno dobře dopadlo. To znamená, že všichni se v pořádku dostali domů a všechna auta také. A focení proběhlo na zahradě. Sice už za šera, ale v domácím prostředí pod prádelníma šňůrama a děti hned mohly do tepla. Krásná práce!

Přestože se někdy nějaká situace jeví jako dost prekérní, třeba mnohem více než to, že zapadnete do sněhu; a už myslíte, že to možná nevyjde, vězte, že vyjde. Jen možná jinak. V jiné variantě, jindy, jinde, ale správně. 


Náhoda? Nemyslím si.

Náhody neexistují. Slyšeli jste to někdy? Řekli jste to někdy? Slovo náhoda je podle mě na první dojem prakticky nepotřebné a mohlo by se škrtnout ze slovní zásoby. Ovšem je otázka, jak se nazývá opak náhody. Do chvíle, než bude ustálen jednoznačný výraz, slovo náhoda nakonec poslouží – nebude zapotřebí situace popisovat jako „mělo se to stát“ / „bylo to, jak to mělo být“ / „dělo se úměrně všemu ostatnímu“ / „odehrálo se to adekvátně k životům všech zúčastněných“ / „přitáhl sis to do života sám svými myšlenkami zhmotněnými do podoby energie“ a další čím dál více krkolomné popisy. Řeknete „nebyla to náhoda“. 

Je (pro mě) zajímavé, že za dva roky, co studuji magisterské studium v Praze, jsem se tady setkala čistě za účelem focení pouze s pár lidmi. 1/ První osoba, kterou jsem fotila, byla mamča dnes už tří dětí a v průběhu přirozené konverzace jsme se dozvěděly, že nás spojuje stejný studijní obor – oficiálním názvem Informační studia a knihovnictví. Zmiňuji ho pro představu množství studentů, kteří se rozhodnou být součástí tohoto oboru. 😀 Před časem, kdy studovala Léňa, frekventovanost těchto studií neznám, ale nás je ve třídě méně jak deset. 2/ Přibližně za rok nato jsem fotila jednu zrzku, od které jsem se dozvěděla, že je shodou okolností knihovnice. – Nezávislá na knihovnici výše. 😀 3/ Nedávno jsem fotila jednu dlouhovlásku na Matějské. Zaujalo mě, když mi řekla, že studuje střední školu, kterou jsem znala – a to proto, že se tam ke studiu uchýlil kluk, který v minulosti posiloval řadu ve fotografickém kroužku, jenž jsem vedla v DDM. Mimochodem je to oblíbený fotograf Kuba Jenšovský; a jsem zvědavá, kam to dotáhne taky velmi šikovný, druhý, účastník zmiňovaného zájmového útvaru. 🙂 4/ Na závěr jsem si nechala nejkurióznější spojitost. Průměrně 4 slečny z 5 mi dosud přišly na focení ve stejné kožené bundě. 


Na Valentýna v Praze

Zkraje letošního roku jsem chtěla co možná časově nejúsporněji zorganizovat troje focení v Praze. Požadavku na čas rozumějte ve smyslu zintenzivnit focení a zhustit to všechno nejlépe do jednoho dne, ne ošizovat o čas samotné focení. Může se zdát, že se ty možnosti vzájemně vylučují; ovšem jde to zorganizovat bez ztráty kytinky, ale chce to fištróna. A taky fajn lidi, se kterými všechno vykomunikujete rychle a zároveň dostatečně efektivně. 

Focení vyšlo zrovna na 14. února a všechno se podařilo domluvit. Ráno jsem se pod Petřínem na Újezdu sešla s Marťou, poté s Deniskou ve Vojanových sadech a odpoledne s Andrejkou u Rudolfina. Všechna ta setkání byla přirozená a milá. Marťa mě dobrovolně šla vyprovodit na druhou stranu, než jakým směrem by šla domů a cestou jsem se dozvídala o vietnamské kultuře z první ruky. S Deniskou jsme naopak začaly fotit asi po hodině, než jsme rozebraly všechny krásy světa. Andrejka mi na úvod věnovala čokoládový bonbon z bonboniéry od přítele, když je ten Valentýn a následně skvěle ohodnotila fotky. Přišlo jí super, že mají podzimní atmosféru, když jsme fotily v zimě a počasí bylo jarní. 😀 

Komunikace s lidmi je někdy náročná. A výjimečně, ač to může znít neuvěřitelně, se ani nezadaří. Snažím se ale ke všem přistupovat pozitivně a tolerantně k faktu, že každý máme svůj život někdy s nedostatky, které se projeví na způsobu komunikace a taky s přihlédnutím k tomu, že pro vás je zrovna tohle konkrétní focení jedno za dlouhou dobu, v případě třeba svatby jedno za život. Chápu, když do domluvy chcete vložit hodně energie, aby to bylo tipťop. A je to rozhodně lepší varianta než hrát do poslední chvíle mrtvé brouky. Je zajímavé, že pokud jsem trpělivá a beru věci s nadhledem, mám dojem, že se potkávám už jen s příjemnými lidmi, kteří rozumí tomu, že každý chce mít taky někdy volno na osobní život; nestává se mi, že by mi někdo vynadal za cenu nebo za to, že fotky budou až za týden. Takové spojené nádoby.



Svatojánská noc

Jana znáte minimálně jednoho. Pokud ne, měli byste se s nějakým člověkem seznámit. 
Protože já znám Janů víc, mám první bod splněn a v předvečer svátku Jana Křtitele jsem mohla rovnou konat – sbírat byliny, protože ty mají v tu noc nekonečnou moc. Jako divá žínka jsem běhala po lukách a sháněla devatero kvítí, např. rozchodníček, smolničku či čičmundíček, aby se mi – až uložím byliny pod polštář – zdálo o nastávajícím manželovi, jak praví tradice. Letos jsem byla již ostřílená nezadaná sběračka, jelikož z dlouhé chvíle na dovolené před pár lety a taktéž z touhy návratu k přírodním silám jsem tento zvyk chtěla ozkoušet. Jak před léty, tak v letošním roce mi byliny takový sen přinesly, ale pojala jsem podezření, že v celém procesu snad musí být chyba v Matrixu a nemohou to být sny o budoucím partnerovi. Teď člověk neví, zda se více spoléhat na přírodu nebo technologie. 

Co z toho plyne? Přes všechny nástrahy a zkoušky osobně doporučuji spoléhat na přírodu. 
Co je to příroda?
Les, louka, řeka, tůň či jiné ekosystémy; a jako další přírodní produkt vy. Jste příroda se všemi svými vnímanými světy – tím, co považujete za reálný, a tím, který nosíte v sobě. Když spoléháte na přírodu, spoléháte tedy sami na sebe. Sami víte, co je pro vás nejlepší, jen je zapotřebí dát prostor přírodě ve vás k tomu, aby se projevovala. Správná rozhodnutí vědomě vytvoříte, nebo vydolujete ze svého podvědomí, protože vnímáte, co cítíte a nasloucháte intuici – vnitřnímu hlasu a vedete s ním dialog. Pokud se budete chtít napojit na přírodu, napojíte se na svůj vnitřní svět. Věříte přírodě, a tedy sobě. A to nemůže nevyjít. 

No není to krásně bláznivé filosofické okénko? 😀 


Pod lampou největší tma

S příslovím focení příliš společného nemělo, alespoň ne v mravoučném smyslu. Zkrátka jsme (spíš jsem) chtěly (spíš -a) vyfotit člověka pod rozsvícenou lampou. To, že mezi lampami je světleji než pod zdrojem světla jsme ale zjistit mohly. 😀 

Požádala jsem svoji ségru, ráda se fotí (spíš vůbec). Vyšly jsme jen před barák na ulici a zkusily něco zajímavého vyfotit. Silniční provoz se moc nekonal, proto jsem ji poprosila stoupnout si na středovou čáru. Zdálo se mi to skoro hezky symetrické, ovšem v tu chvíli, kdy jste podvědomě čekali hluk motoru, se začal nést hluk mluvícího davu. Ségry výraz se postupně měnil ve vyděšený, jelikož ona focení vskutku moc nemusí, jak jsem nastínila v závorce výše :D. Ti lidé byli na míle daleko, ale čekat, než přejdou, nemělo smysl, protože jsme to focení vymyslely tak vykutáleně, že bylo po 22. hodině a maloměsto se změnilo ve Václavák (s výjimkou afrických naháněčů). Focení se nám touto neblahou skutečností poněkud protáhlo; ale protože jsme přešly jinam, i když na méně lukrativní lokaci, podařilo se nám vyfotit dostatečnou hromadu záběrů do fáze, kdy Deniska začala vykazovat známky nervózní novopečené matky v tu chvíli zajisté nadmíru spolehlivě hlídané dcerky 😀 🙂 .

Něco nás ale tohle focení přecejen naučilo – zkusit se zamyslet nad příčinou a následkem předtím, než konáte. 😀